Elektrický proud procházející kovovým vodičem je přímo ůměrný elektrickému napětí mezi konci tohoto vodiče. Tento poznatek objevil v roce 1826 německý fyzik G. S, Ohm (1787-1854), podle něhož se nazývá Ohmův zákon pro část elektrického obvodu.

Elektrický odpor kovových vodičů se s rostoucí teplotou zvyšuje přibližně lineárně pro nepříliš velké teplotní rozdíly. Tato závislost se užívá při konstrukci odporových teploměrů. Materiály s malým teplotním součinitelem elektrického odporu (např. konstatnt, manganin, nikelin a další odporové slitiny) se používají při výrobě technických rezistorů, reostatů a potenciometrů. Vyrábějí se z nich také odporové spirály pro tepelné spotřebiče (např. vařiče, sporáky), odporové normály nebo etalony pro velmi přesná měření elektrických odporů (s přesností 0,01 %)

Polovodičová dioda s jedním přechodem PN se nazývá polovodičová dioda. Závislost elektrického odporu polovodiče s přechodem PN na polaritě vnějšího zdroje napětí připojeného k polovodiči se nazývá diodový jev. Zjednodušeně lze tuto vlastnost přechodu PN popsat tak, že při jedné polaritě připojeného napětí (propustný směr) je dobře vodivý a při opačné polaritě (závěrný směr) je nevodivý.

Kondenzátor o kapacitě C se v obvodu střídavého proudu periodicky nabíjí a opět vybíjí. V obvodu vzniká proud, který je největší v okamžiku když kondenzátor není nabitý a jeho napětí je nulové. Proud tedy předbíhá napětí. Čím větší je frekvence střídavého proudu a čím větší je kapacita kondenzátoru, tím větší je amplituda nabíjecího a vybíjecího proudu proudu. Vlastnosti obvodu s kondenzátoru jsou vyjádřeny veličinou kapacitance.

Střídavý proud procházející vinutím cívky vytváří měnící se magnetické pole. To způsobuje, že se v cívce indukuje napětí, které podle Lenzova zákona má opačnou polaritu než zdroj napětí. Následkem toho proud v obvodu nabývá největší hodnoty později než napětí – zpožďuje se za ním a vzniká záporný fázový rozdíl.

Hmotnost tělesa určujeme vážením, tj. srovnáváním tíhových sil, kterými působí těleso a závaží na váhy.
Využíváme statické účinky síly. Zákonitosti kmitavého pohybu umožňují zjistit hmotnost tělesa na základě dynamických účinku síly sledováním pohybu tělesa.
Úkol: Určete setrvačnou hmotnost tělesa měřením periody mechanického oscilátoru. Tuhost pružiny určete experimentálně.

Fyzické kyvadlo je jakékoli těleso zavěšené nad těžištěm, které se může otáčet kolem vodorovné osy nad těžištěm.
Matematické kyvadlo je myšlenkový model.
Je to hmotný bod zavěšený na tenkém vlákně se zanedbatelnou hmotností a zanedbává se i odpor prostředí a deformace vlákna. Ve skutečnosti se matematickému kyvadlu blíží závaží zavěšené na tenkém provázku.

Chvění vzduchu v trubici můžeme zjistit takto:
Do trubice vpravíme úzký proužek jemných korkových pilin a trubici pak opatrně stočíme kolem její podélné osy tak, aby proužek byl poněkud nad nejnižší polohu.
Chvěním vzduchu se pilinky v kmitnách zvíří a posunou se do nejnižší polohy, zatímco pilinky v uzlech zůstanou na svých místech. Jestliže se nám podaří vytvořit dostatečně ostrý obrazec, můžeme měřením vzdálenosti uzlů určit.

Určení indexu lomu skla:
přichystáme si půlkruhovou skleněná desku, a optickou desku s úhloměrnou stupnicí do středu zapíchneme špendlík, další špendlík postupně zapíchneme do připravených otvorů. Na stupnici vždy najdeme polohu třetího špendlíku tak, abychom při pohledu na skleněnou desku viděli všechny tři špendlíky v zákrytu. Provedeme deset měření a určíme chybu výsledku. Totéž provedeme u měření indexu lomu vody, nyní ale destičku ponoříme.

Optická mřížka je soustava velmi úzkých štěrbin o šířce a, vzdálených od sebe vždy o periodu mřížky (mřížkovou konstantu) b. Když ji osvětlíme rovnoběžnými paprsky, dojde k ohybu a za štěrbinami mají paprsky různý směr. Dojde k dráhovému posunu a interferenci.
Ohybový obrazec vytvořený mřížkou má velmi úzká interferenční maxima, která jsou od se vzdálena tím více, čím je perioda mřížky menší.